INVESTIČNÍ ONLINE: Ceny ropy jsou nadále nad 100 dolary za barel

Ropa nad 100 dolarů a zdanění energetických firem: Kdo za to nakonec zaplatí? (Spoiler: vy)

Surová ropa se drží nad stodolarovou hranicí za barel. Ministři EU diskutují o speciální dani pro energetické firmy, které si v posledních letech přišly na pohádkové zisky. A v Indii solární developeři škrtají projekty, protože přenosová soustava nestíhá. Na první pohled tři nesouvisející zprávy. Ve skutečnosti jde o jeden příběh — o tom, kdo platí cenu za energetický chaos.

Sto dolarů je zpět. A tentokrát to nevypadá na rychlý konec

Ceny ropy Brent se stabilizovaly nad hranicí 100 USD za barel. Naposledy jsme tohle číslo viděli v roce 2022, v prvních měsících po ruské invazi na Ukrajinu — tehdy to bylo šokující. Teď to zní skoro normálně. A právě to je problém.

OPEC+ drží těžbu záměrně nízko. Saúdská Arábie si po loňském turbulentním roce dala za cíl stabilní cenu nad 90 dolary a daří se jí to. USA sice čerpají z Strategic Petroleum Reserve, ale zásoby nejsou nekonečné. A geopolitika — Blízký východ, Rusko, Írán — nepřidává na klidu.

Pro českou ekonomiku to má přímý dopad. Benzín a nafta sice nekopírují cenu ropy jeden k jednomu (daně, marže, kurz eura), ale základní směr je jasný: dražší ropa znamená dražší pohonné hmoty, dražší logistiku, dražší téměř všechno. Inflace, která se zdála zkrocená, může dostat druhý dech.

Kypr, daň a energetičtí boháči

Na Kypru se sešli ministři energetiky zemí EU. Na programu byl windfall tax — daň z mimořádných zisků energetických firem. Zní to spravedlivě. Firmy jako Shell, TotalEnergies nebo ČEZ vydělaly v letech 2022–2023 rekordní sumy, zatímco domácnosti platily astronomické účty za energie.

EU podobnou daň zavedla v roce 2022 jako dočasné opatření. Výsledky byly smíšené. Česko vybralo přibližně 3,5 miliardy korun — méně, než se čekalo. Firmy jsou vynalézavé: investice do nových projektů, účetní optimalizace, přesun zisků. Zaplatit daň je pro velké hráče volitelné cvičení.

Kyperská diskuze je o tom, jestli mechanismus prodloužit nebo upravit. Německo tlačí na přísnější pravidla, Polsko a Maďarsko brzdí. Výsledek? Kompromis, který nikoho moc nepotěší a firmám moc neuškodí. To je klasika bruselského vyjednávání.

Zajímavý detail: část ministrů se shodla, že vybrané peníze by měly jít na financování obnovitelných zdrojů a energetické úspory. Jenže mezi "shodli se" a "stalo se" je v EU tradičně propast.

Indie: Slunce svítí, ale elektřina nikam neteče

Teď ta nejzajímavější část. Indie má jeden z nejambicióznějších plánů rozvoje obnovitelných zdrojů na světě — 500 GW čisté energie do roku 2030. Solární parky rostou jako houby po dešti. Rajasthan, Gúdžarát, Tamilnádu — nová instalace za novou instalací.

Problém: přenosová soustava na to nestačí. Doslova.

Solární parky stojí, hotové, připravené vyrábět elektřinu — ale nejsou připojené k síti. Nebo jsou připojené, ale vedení nestíhají přenést kapacitu. Developeři v důsledku toho škrtají nové projekty. Nemá smysl stavět elektrárnu, která bude stát na místě a čekat roky na připojení.

Tohle není jen indický problém. Je to problém každé země, která chce rychle rozvíjet obnovitelné zdroje. Česko to zná dobře — připojení nové FVE na distribuci může trvat rok i déle. ERÚ na stránkách eru.gov.cz zveřejňuje přehled podmínek připojení a kapacity sítě v jednotlivých oblastech. Čtení pro odvážné.

Síť prostě nestíhá. Byla budovaná pro centralizovanou výrobu — velké elektrárny, přímé linky ke spotřebitelům. Decentralizovaná výroba ze solárů a větrníků potřebuje úplně jiný design. A ten se nepostaví za rok nebo dva.

Propojení, které nikomu nedochází

Tyhle tři zprávy spolu na první pohled nesouvisí. Jenže dávají dohromady jeden obraz.

Ropa dražší — tlak na urychlení přechodu k OZE. Rychlý rozvoj OZE — přetížená síť. Přetížená síť — firmy zmenšují projekty. Méně OZE projektů — pomalejší přechod. A ropa dál drahá.

Je to začarovaný kruh. A zdanění windfall zisků energetických firem ho samo o sobě nevyřeší. Peníze z daní by mohly jít na modernizaci sítí, na chytré řízení spotřeby, na bateriová úložiště. Ale to vyžaduje politickou vůli a dlouhodobé plánování — dvě věci, které politici v energetice historicky příliš nebaví.

Co s tím může dělat běžný člověk

Asi nepřekvapí, že čekat na Brussels nebo New Delhi není strategie.

Chytré řízení spotřeby — přesouvání zátěže do hodin, kdy je elektřina levnější — dokáže snížit roční náklady na energie o tisíce korun. Platforma jako SmartEnergyShare (smartenergyshare.com) umožňuje sledovat spotové ceny a automatizovat spotřebu domácnosti i firmy. Žádná velká investice, jen trocha chytrosti.

Bateriové úložiště v kombinaci s FVE dnes není luxus. Je to pojistka. Cena kilowatthodiny z vlastní baterie je v roce 2026 zlomkem toho, co zaplatíte ze sítě při špičkách. A na rozdíl od ropy nebo geopolitiky — tohle máte pod kontrolou.

Předpověď, která vás možná nepotěší

Ropa neklesne pod 80 dolarů dřív než za rok, spíš déle. EU sice bude diskutovat o windfall tax, ale výsledek bude kompromis, který zásadně nepomůže. A přenosové soustavy — v Indii i v Evropě — budou brzdit rozvoj obnovitelných zdrojů ještě minimálně dekádu.

Energetická bezpečnost se stala buzzwordem. Každý politik ji slibuje, málokdo ví co přesně to znamená a skoro nikdo neprovádí systémové kroky k jejímu dosažení.

Mezitím se oplatí mít doma co nejméně závislosti na tom, co se děje na trzích ropy nebo v bruselských zasedacích místnostech. Nejlepší hedge na energetickou nejistotu je vlastní výroba a chytré řízení spotřeby. Tenhle vývod je nudný a praktický zároveň. Přesně jak mám rád.