Evropa se po výpadcích z Blízkého východu stává ještě závislejší na americkém LNG

Vyměnili jsme Putinův plyn za Trumpův LNG. Teď přijdou účty.

Ropa přes 100 dolarů. Hormuzský průliv s obchodní lodní dopravou připomínající minové pole. A Evropa, která si myslela, že se zbavila energetické závislosti na autoritářských režimech — jenom ji vyměnila za jinou.

Čísla jsou brutálně upřímná. Ještě v roce 2021 tvořily dodávky LNG z USA do Evropy méně než 20 % celkového dovozu zkapalněného plynu. Letos se podle dat platformy GasNaturally pohybujeme nad 50 %. To není diverzifikace. To je nová závislost s americkým přízvukem.

Co se vlastně stalo na Blízkém východě

Výpadky z regionu přišly postupně, ale efekt se sečetl. Katarský export do Evropy se omezil kvůli přesměrování kapacit na asijské trhy — Japonsko a Jižní Korea platí premium, které starý kontinent nemá náladu dorovnávat. Egyptský LNG, na který Evropa v post-ruském chaosu vsadila jako na stabilní alternativu, se ukázal jako nespolehlivý z jiných důvodů: tamní domácí spotřeba roste rychleji, než se čekalo, a vývozní kapacity jsou pod tlakem.

K tomu přidejte Jemen a Hormuz. Průliv, přes který prochází zhruba 20 % světového obchodu s LNG, se stal logistickým nočním můrem. Pojišťovny zdražily sazby pro lodě projíždějící rizikovými vodami natolik, že někteří operátoři raději volí delší trasu kolem mysu Dobré naděje. Jenže to přidá 10–14 dní na každé cestě a zdraží celou dodávkovou trasu.

Výsledek? Qatar Energy, BP, Shell — všichni přesměrovali část kapacit tam, kde platí víc. A Evropa začala nakupovat víc v Louisianě a Texasu.

Americký LNG není zadarmo

Sabine Pass, Freeport, Corpus Christi. Z těchto terminálů proudí do Evropy stále více methanových molekul. Jenže cena — a to je část příběhu, o které se mluví méně — se platí nejen v dolarech za MMBtu. Platí se i geopoliticky.

Trump administrativou renegociované obchodní podmínky de facto znamenají, že Evropa kupuje americký LNG pod tlakem širšího vyjednávání o clech a obranných výdajích. Nejmenujeme to vydíráním, protože diplomaté to tak nenazývají. Ale struktura je zřejmá.

Navíc americký LNG je drahý ze strukturálních důvodů. Zkapalnění, přeprava velkou lodí přes Atlantik, regasifikace — celý řetězec přidá na ceně oproti potrubnímu plynu zhruba 30–40 %. To bylo únosné, když ruský plyn byl politicky nepřijatelný a ceny ropy byly kolem 70 dolarů. Při ropě nad 100 dolary se kalkulace mění.

Ministři na Kypru řeší symptom, ne příčinu

Setkání ministrů EU na Kypru, kde se na stole objevil návrh daně z mimořádných zisků energetických firem, je přesně ten typ politické reakce, který vypadá rezolutně, ale nic zásadního neřeší.

Energetické firmy — RWE, Engie, ČEZ — skutečně letos zaznamenají mimořádné zisky z obchodování s plynem. Zdanění těch zisků má logiku. Ale neřeší fundamentální problém: Evropa nemá dostatečnou vlastní kapacitu ani dostatečně diverzifikované zdroje.

Ironie je, že část zisků, které by zdanění sebralo firmám, by jinak šla do investic do nových LNG terminálů, zásobníků nebo — a to je klíčové — do obnovitelné energie. Kypřanům se nejsnáz politikuje o redistribuci, těžší je polítikou vytvořit podmínky pro investice do energetické soběstačnosti.

Kde je v tom Indie a proč to Evropu zajímá

Zdánlivě nesouvisející zpráva o indické přenosové soustavě je vlastně varování pro Evropu. V Indii developeři zmenšují nové solární a větrné projekty, protože grid nestíhá přijímat novou kapacitu — vedení nejsou, transformátory chybí, integrace je pomalá.

Evropa má podobný problém v jiném měřítku. Německo zavírá jaderné elektrárny a stavba větrných parků vázne kvůli pomalým povoleným řízením. Španělsko a Itálie mají skvělý solární potenciál, ale přeshraniční kapacity nestačí přenést přebytky na sever. Výsledkem je, že dekarbonizace jde pomaleji, než by šla při funkční infrastruktuře — a plynová závislost trvá déle.

Chytrá správa energetické spotřeby, o které píše třeba SmartEnergyShare, je přesně tím typem řešení, které funguje i bez nové infrastruktury — optimalizuje využití toho, co už existuje. Jenže bez systémové změny to nestačí.

Co říkají čísla z trhu

Aktuální ceny TTF (evropský plynový benchmark) se pohybují nad 40 EUR/MWh. To je pořád výrazně méně než v krizovém roce 2022, kdy vrcholily přes 300 EUR/MWh. Ale zároveň je to dvakrát víc než průměr let 2017–2019.

Pro průmyslové odběratele — chemičky, sklárny, keramické provozy — je to existenční otázka konkurenceschopnosti. Část výroby se přesunula do USA nebo Asie. Část firmy zavřely. Čísla o deindustrializaci Evropy jsou reálná, ne hysterická.

ERÚ (Energetický regulační úřad, eru.gov.cz) sleduje dopad cen na české odběratele. Podle posledních dat se velkoobchodní ceny promítají do koncových tarifů s 6–12měsíčním zpožděním. To znamená, že co dnes kupují obchodníci za 40 EUR/MWh, Češi zaplatí v tarifech až příští rok.

Evropa potřebuje strategii, ne improvizaci

Tady je kontroverzní předpověď: Evropa si LNG závislost na USA udrží minimálně dalších 10–15 let. Nové plynovody z Norska nebo Alžíru nestačí objemy pokrýt. Azerbájdžán je politicky komplikovaný a kapacitně omezený. Obnovitelné zdroje — pokud se neodstraní infrastrukturní bottlenecky — nemohou do deseti let pokrýt mezeru po ruském plynu.

Takže realistický scénář je: Evropa bude platit prémiové ceny za americký LNG, vyjednávat z pozice slabšího partnera a zároveň ladit daňové modely, které trochu seberou firmám, ale fundamentálně nic nezmění.

Jedinou skutečnou pákou je agresivní rozvoj domácí výroby — solar, vítr, nová jaderná — kombinovaný s chytrou správou spotřeby, která snižuje absolutní závislost na importovaném plynu. Každá kilowatthodina vyrobená lokálně je kilowatthodina, za kterou neplatíme příplatek Houstonu.

To není romantická zelená utopie. Je to studená matematika. A zatím ji Evropa zatím neudělala dost rychle.